V neděli ráno 4. května 1919 odstartovalo z letiště Campoformido, nedaleko Udine v severní Itálii, letadlo typu Caproni 450. Do osvobozené vlasti - Československé republiky - v něm odletěl ministr vojenství, ani ne devětatřicetiletý francouzský generál slovenského původu, občanským povoláním astronom, meteorolog a cestovatel, dr. Milan Rastislav Štefánik. Kromě něho se na palubě nacházeli dva zkušení italští letci, poručík Giotto Mancinelli-Scotti a seržant Umberto Merlini, plus mechanik Gabriele Aggiusti. Stroj letěl z Rakouska, přeletěl Dunaj a nad Bratislavou se objevil asi v jedenáct hodin a patnáct minut. Několikrát zakroužil nad městem ve výšce asi pěti set metrů. Spustil se nízko, jako kdyby chtěl přistát na vzdáleném poli, a opět vystoupal do výšky asi dvou set metrů. Při pokusu o přistání na letišti označeném přistávacím T a dýmajícími sudy, po šikmém oblouku, který měl letadlu umožnit přistávat proti směru větru, letadlo náhle zdvihlo ocas a z výšky sedmdesáti metrů se zřítilo nosem k zemi. Celá posádka zahynula. Dodnes není úplně jasné, co tragédii způsobilo. Ostatně poslední věta ze zprávy očitých svědků, Štefánikových pobočníků majora Gastona Fourniera a podporučíka Daniela Léviho, kteří mu v Bratislavě připravovali přistávací plochu, zní: „Zdá se, že při interpretaci příčin neštěstí nebude možné překonat oblast hypotéz."
Podle výzkumů Jozefa Husara, který vyhledal dobové meteorologické záznamy, v Bratislavě 2. května 1919 napršelo celých 37,2 litru vody na metr čtvereční a 3. května pak dalších 8,5 litru vody na metr čtvereční. Byť se 4. května, v den letu, počasí zlepšilo, terén ještě nemohl být vyschlý. Když pilot hledal letiště, tvrdí Husar, byla celková nezpůsobilost terénu jednou z příčin havárie.