www.volny.cz/astrolot/       |    www.astrolot.xf.cz/       |       Astrologické zajímavosti 1      |       Astrologické zajímavosti 2


Foučková
PhDr. Marta Foučková

v pořadu ČR 6 – Pamětníci:
(Příběhy lidí, jejichž osudy nesmí být zapomenuty)


      Nit našeho života se vine labyrintem tohoto světa a tohoto času, ale možná se vine i labyrintem celých věků. V dnešním pořadu „Pamětníci“ nám bude vyprávět svůj příběh psycholožka, která se vydala na dobrodružnou cestu za poznáním lidské duše i vyšších světů. Našimi průvodci budou andělské hlasy z koncertu Claudia Monteverdiho. Na vlnách 6 – Českého rozhlasu vám přeje příjemně strávené chvíle Milan Hanuš.

      M.Foučková: Nedá se říct, že bych život pojímala z jedné určité roviny, myslím si, že bych ho rozdělila tak zhruba do deseti životů, ale každý ten úsek měl zřejmě svůj nějaký význam, cíl a úkol dovést člověka tam, kde se vlastně nachází právě dnes.

      Přednášky a meditační semináře Marty Foučkové si získaly za uplynulých 10 let oblibu. Alespoň u těch, kterým se říká „hledající“. Je zajímavé, že počet lidí, pociťujících žízeň (duchovní žízeň), neklesá, navzdory duchu doby holdujícímu spíše přízemnějším požitků. Na jednom z letošních seminářů jsem paní Martu Foučkovou poznal osobně. V přednáškách se občas zmínila i o svém životě a zmínky to byly věru zajímavé. Po několika týdnech jsme se sešli podruhé, tentokrát k jejímu vyprávění:

      Myslím si, že jsem dostala obrovský dar, že jsem se mohla narodit právě v rodině prostých, ale krásných, vyvinutých, citlivých, vnímavých inteligentních lidí, byť žili v prostředí velmi prostém, na venkově, přímo na samotě (Divišov, Benešov, samota Doly). To je to nejkrásnější, co jsem v životě asi mohla prožít, byť to dětství bylo velice těžké, protože jsme my čtyři děti museli těžce pracovat, museli jsme pomáhat rodičům a denně plnit úkoly, které jsme museli udělat, ale naučilo nás to úžasné soudržnosti, trpělivosti, oddanosti, lásce k té rodině a hlavně bych řekla, já jsem ten kraj nebo to místo, kde jsem se narodila, skutečně milovala.

      Redaktor: Čili také vztah k přírodě?

      Foučková: Vztah k přírodě, protože to byla samota, bývalý mlýn, který tatínek přestavěl. Tatínek byl pro mně takovou nádhernou bytostí, já jsem si myslela, že všichni tatínkové jsou stejní, když jsem pak vyšla do života, tak jsem zjistila, že vůbec ne, tatínek všechno uměl, na všechno jsme se ho mohli zeptat, všemu rozuměl, zajímal se o politiku, o umění, nádherně maloval, byl to takový všeuměl.

      Redaktor: Člověk by řekl, že byl samotář, když byl na samotě?

      Foučková: Vůbec ne, on právě celému tomu okolí pomáhal, zejména ve válce, kdy ti lidé byli v potížích, takže vím také, že třeba v těch dvou stráních kopal takové hluboké šachty, my jsme jako děti nesměli říct, že to tam vyrábí, ale on to dělal proto, aby těm sedlákům tam mohl schovat obilí, takže to byla taková obětavá duše, která se dneska, já nevím, v životě jsem se s ní setkala snad už jenom dvakrát třikrát s takovou bytostí, jako byl můj tatínek. Samozřejmě maminka nebyla za ním pozadu, to byl také takový nádherný člověk, která to tam všechno organizovala, řídila, dřela, no bylo to úžasné.

      Redaktor: To vypadá téměř idylicky.

      Foučková: Neidealizuji si to.

      Redaktor: Jaká to byla doba?

      Foučková: Já jsem se narodila před válkou, prakticky v r. 1937 a během té války to byla právě taková stěžejní doba, kdy náš tatínek a maminka (oba dva) těm lidem v okolí nejvíce pomáhali. To dětství to do sebe tak nějak vstřebá a máte pak tu představu, že musíte pomáhat každému, když vyjdete z těchto střevíčků toho dětství.

      Redaktor: Byli jste vychováváni ve víře?

      Foučková: Byli jsme vychováváni v katolické víře, což bylo úžasné, protože to zachovávalo zvyky Vánoc, Velikonoc, Dušiček, všechny hody Boží včetně Ducha svatého. Vzpomínám si, že maminka lámala větvičky, dávala je za obrázky.

      Redaktor: Měla jste ráda knihy?

      Foučková: To mně provázelo od malička, ale problém spočíval v tom, že se muselo hodně pracovat, takže já jsem vždycky přivítala, když bylo potřeba dojít napást husy, takže jsem se vytratila s knížkou a tam jsem měla právě čas pro sebe.

      Redaktor: Jak to vypadalo se školami, kam jste chodila za protektorátu a zejména potom?

      Foučková: To byla obecná škola v Divišově, škoda, že jí zbořili, protože to byla taková klasika, stará školička přilepená k faře, já si myslím, že by to byla dneska památka, no a potom do měšťanské školy jsem chodila do takové velké budovy, ale na tu mám také krásné vzpomínky, protože jsem buď měla štěstí na učitele, nebo mě to zajímalo a bavilo, zejména češtinář, to byl takový koumák, který už v té době mluvil o tom, že bude atomová energie a že člověk možná bude mít jenom pilulku, která mu na celý den vynahradí jídlo, což pro mě bylo úplně fantastické, protože já jsem nerada jedla a říkala jsem si, tak až vyrostu, tak už to bude a už nebudu muset se věnovat žádnému shánění potravy, bude stačit ta pilulka a budu si moct číst. Opravdu jsem hodně ráda četla.

      Redaktor: Když skončila válka, bylo vám kolem 7 let a blížil se rok přelomu, převratu a velkých změn, jak vaše rodina proplula těmito změnami?

      Foučková: Já bych řekla, že velice těžce, protože tam to, co celý život budovali, k políčku přidávali tím, že obhospodařovali tu půdu, pracně sbírali kamení, protože to byla opravdu stráň, pak jim to komunisté sebrali, museli chodit do družstva a vím, že jednou, když jsem přijela, maminka plakala, a říkala, dneska jsme dřeli na půl piva. Podívej se, tohle jsme dostali za celý den dřiny, když jsme tady sušili seno. Byl ale krásný postoj těch mých rodičů, když mi maminka říkala, no do hrobu si to nevezmeme, tak ať je to tak, jak to je. Oni žili opravdu v tom souladu s Boží vůlí.

      Redaktor: Tenkrát v 50-tých letech byla ideologie velice ateistická, jak jste to přijímala a vnímala, jak jste to přežila?

      Foučková: Tím, že jsem chodila do gymnázia, tak jsem četla, četla, četla a nějak jsem to na sebe nenechala působit, ale pocítila jsem to velice dobře, když jsem udělala maturitu a to celkem úspěšně, tak už jsem neměla šanci jít dál, protože když jsem se hlásila do Budějovic na pedagogickou fakultu, přišlo mi zamítnutí a protože jsem takový člověk, který se nevzdává, sedla jsem na první vlak, jela jsem do Budějovic a chtěla jsem vědět, kde jsem udělala chybu při přijímacích pohovorech a pan děkan byl vstřícný člověk, otevřel desky a říkal: Ne, tak to, co jste tady předvedla, to bylo na výbornou, ale máte tady s červeným vykřičníkem „Nepřijímat!“ Podívejte se, ještě to tu máme podtrháno. Samozřejmě, že jsem cestou domů neviděla na oči, protože jsem měla představu, že je konec světa a on nebyl, já jsem do těch Budějovic neměla jet studovat, měla jsem být někde úplně jinde, jenomže to člověk pochopí, až se na život dívá z toho dlouhého, dlouhého pohledu zpátky těch deseti životů.

      Redaktor: Kde to bylo jinde?

      Foučková: Právě jsem se pak dostala na filozofickou fakultu a to už jsem vlastně obešla všechny ty zákazy a příkazy a tím jsem mohla vystudovat, promovala jsem v roce 1965, sice o 7 let déle, předtím jsem učila, abych si udělala trošičku praxi na těch nižších stupních, ale ono nic není k zahození, všechno je tak nádherně dobré, že si to nikdo neumí ani představit.

      Redaktor: A vás čím dál tím víc přitahovala psychologie nebo vy jste tu psychologii přímo studovala v těch šedesátých letech?

      Foučková: Na filozofické fakultě jsem ji studovala, ale pravdou je, že mně přitahovala vlastně pořád, už jako dítě jsem si kladla otázky, proč ten je takový a ten je takový?

      Redaktor: Jenomže i ta psychologie byla přece jen tak trochu nakažená tím materialismem, byla to psychologie svého druhu, psychologie bez duše?

      Foučková: To sice máte pravdu, já vím, na co se ptáte, ale mě pomohlo nesmírně to, že jsem ve 3. ročníku, když jsem přišla na vysokou školu, potkala manžela, vzali jsme se a měli jsme za dva roky dcerku a tím, že jsem měla dcerku, tak už mě to zase drželo ani ne tak v té teorii, jako spíš v praxi. V té době se zakládaly jesle, celotýdenní jesle a měla jsem obrovské štěstí, že mnozí, potom tedy i vedoucí diplomové práce byla docentka Taxová, která mně velice krásně pomohla v té orientaci na to lidství v té psychologii, takže já jsem tu diplomovou práci potom zaměřila na zkoumání malých dětí, jak to vlastně vypadá s malým dítětem, když ho dají do jeslí, když se nachází v dětském domově a jak je to, když se nachází doma a tu péči má doma. No a ta diplomová práce mě samotnou natolik překvapila a oslovila, že jsem si řekla, že v tomhle musím pokračovat, protože ty děti v těch kolektivních zařízeních se nesmějí ničit, takže já jsem byla takový kverulant a už v té době, kdy jsem se snažila zařazovat, tedy posléze potom jsem se dostala na VŠ, tak jsem se snažila i do těch přednášek zařazovat pro ty lidi: Prosím vás, buďte ke svým dětem jiní, než to, co se tady nabízí. Vlastně i díky tomu tlaku, který k nám šel z toho východu, protože tam jsem měla možnost to vidět, jak to tam vypadalo.

      Redaktor: Kdy to bylo?

      Foučková: V roce 1961.

      Redaktor: Kdy jste pořád kolem sebe slyšela, že je to ten vzor?

      Foučková: Jaký je to vzor, tak to jsem chtěla na vlastní kůži zažít, tak jsem tam jela na výlet, samozřejmě jsem si zaplatila, tenkrát to byly krvavé peníze, které jsem si celý rok po kousíčkách střádala, a pak jsem tedy málem došla k tomu, že mě zavřeli, každopádně mě chtěli okamžitě odeslat zpátky prvním vlakem, protože jsem se jakoby ztratila, já jsem se tedy ztratila úmyslně, protože jsem se tam propletla do těch uliček a vešla jsem do jednoho domu, kde jsem viděla, že vlastně v třípokojovém bytě bydleli 4 rodiny, v každém pokoji jedna rodina, ale ještě i rodina na chodbě. A když mě tam přivítali, byli velice hodní, těch lidí je mi dodnes velice líto, měli tam postaveny postýlky u stěny, já jsem se ptala, kde mají ty děti, a oni, že v celotýdenních jeslích, my si je přinášíme a to víte, ty postýlky, to bychom se sem nevešli, celý týden to tady máme rozložené jenom v sobotu a v neděli, takže jsem viděla tu jejich dokonalost, proto jsem proti tomu tak vystupovala.

      Cesta Marty Foučkové k jejímu nejvlastnějšímu uplatnění a určení nebyla snadná. Ani doba duchovním hledačům příliš nepřála.

      Protože jsem hodně četla a četla jsem i bibli, četla jsem i jiné věci, tak jsem se prakticky nějakým způsobem postavila kriticky i k tomu, v čem jsem byla vychovaná, ne v čem jsem byla vychovaná, to bylo krásné, ale to, co se prezentovalo ať už v katechismu nebo v těch tzv. duchovních vědách a mě tam naprosto vadila ta dogmata. To jsem nestrávila. Chybělo vysvětlení. Je nebe a je peklo a ten, kdo nezvládne život, dostane se do pekla. No to snad ne! Přemýšlela jsem o tom, že to není snad ani možné, že člověk, který by se dostal navěky do pekla, tak by neměl vůbec šanci si nějakým způsobem opravit to, co udělal chybně a to jsem si zase říkala, že Bůh, tak jak jsem si ho jako dítě představovala, jako nesmírnou Lásku, jako vševesmírnou Lásku, tak to mi do toho prostě nezapadá. Tak já jsem se vlastně z toho církevnictví nějakým způsobem vyřadila, čímž bych vysvětlila to, že vlastně jsem stála trošku někde jinde, ale to nebyl ateismus, to bylo jiné pojetí života, jiný postoj k tomu, co jsem si přinesla z toho dětství.

      Redaktor: Pomohlo vám nějaké setkání v těchto otázkách a v tomto vašem individuálním hledání a přístupu k víře?

     Foučková: Právě tady do sebe zapadá, jak jsem řekla těch deset životů, to bylo tedy nadnesené, samozřejmě, ale možná jsme přeskočili ten úsek, kdy jsem prožívala více méně nejtěžší údobí svého života, kdy jsem byla se dvěmi malými dětmi bez prostředků, studovala jsem při tom a takové ty další těžkosti, o kterých bych skoro ani nemluvila, ale shrnu je pod jeden pojem – velké psychické utrpení. Jednak jsem pracovala jako psycholog v záchytu několik let a to bylo také velké utrpení, zpočátku jsem jezdila domů a tekly mi slzy z očí a nemohla jsem je zastavit.

      Redaktor: To bylo na konci 60-tých let?

      Foučková: To bylo, když jsem skončila po promoci, nastoupila jsem do dětského domova třídícího, tak se to jmenovalo, dnes je to dětský domov diagnostický, a tam mi prošlo 997 dětí rukama a já jsem věděla, že ani jednomu tomu dítěti nepomohu, pokud mu nedám rodinu a já mu tu rodinu dát nemohu, no tak to byl takový úsek a pak jsem si prožila svůj osobní úsek velice těžký.

      Redaktor: Zůstala jste sama?

      Foučková: No, nezůstala jsem sama, nejsem sama dodnes, ale prakticky jsem sama obě děti vychovala, to je na jeden román, jedna velká historie, těch deset životů možná ještě znásobených, ale to už tak někdy v životě je. Stěžejní pro mne bylo, že jsem v jedné době četla víc duchovní literatury, možná víc, než nějaké jiné, byla to ta doba, kdy děti byly ještě malé, kdy jsem někdy nevěděla, co bude zítra, jak budu ten zítřek řešit, takže jsem víc četla třeba Norberta Čapka (a věci z Unitarie) a potkala jsem se, chodila k nám na návštěvu moje spolužačka z filozofické fakulty, jednou přinesla svůj horoskop, který vypracoval nějaký astrolog a mě se to moc líbilo, protože tam bylo víc věcí, než které ona o sobě věděla a které jsem nějak o ní tušila a poprosila jsem jí, jestli by mně k němu také dovedla. A ona se tři roky k tomu nějak neměla, vždycky se nějak vymluvila, že nemá čas. Jednou přišla moje dcerka domů a říká:
Maminko, nech všeho, já ti musím něco říct, něco se mi stalo. Já jsem nechala vaření a šla jsem ji vyslechnout: Maminko, tady ti dávám telefon, potkal mně jeden pán a řekl, že ho hledáš, mami, prosím tě hledáš ho?
A já říkám, no třeba ho hledám, já nevím. No máme mu zavolat a máme za ním přijít.
Tak jsme mu zavolaly, otevřely se dveře a on to byl p. ing. Otakar Solnář, který měl první vilu od té naší samoty nejblíže na kraji Divišova. Díval se na mně a říkal: Vždyť já tě znám. Já jsem se na něho dívala a říkám: No já vás taky znám. Sice jen tak matně, ale něco z dětství si pamatuji, že jste jezdil do Divišova. Tím se mi otevřely dveře do duchovního světa, protože to byl geniální astrolog, opravdu na slovo vzatý.

      Redaktor: To byl ten astrolog, který udělal horoskop vaší přítelkyni?

      Foučková: Ano, to byl on. On si mě tímto způsobem našel.

      Redaktor: Čili se stal, jak se to v duchovní literatuře říká, vaším duchovním učitelem, nebo-li guru?

      Foučková: Ano, stal se mým duchovním učitelem. Vynikajícím, výborným, to byla tak láskyplná osobnost.

      Redaktor: Jak probíhala tzv. iniciace, zasvěcování do duchovního života?

      Foučková: Udělal můj astrologický výpočet a zeptal se mně, jestli chci jít mystickou cestou. Samozřejmě, že jsem zajásala, že to je to pravé, to, co jsem četla, ale nevěděla jsem, jakým způsobem se postupuje, takže mi přinesl materiály a vysvětlil mi, co mám dělat, jak mám pracovat. Tenkrát ta mystická cesta byla tajná, byla totalita, i k němu mohl přijít jenom ten, kdo se znal s někým a on si udělal astrologický výpočet, protože i on musel být chráněn, no a když jsem udělala tu sedmiletou střední mystickou cestu, tak se mě opět zeptal, jestli chci jít ještě dál, tak samozřejmě jsem opět zajásala, možná ještě víc a řekla jsem, že samozřejmě chci jít ještě dál, to je cíl všech životů, cíl pobytu na zemi a dostala jsem dvouměsíční lhůtu. No a jak už to bývá, tak ta zkouška v těch dvou měsících byla ta nejtěžší zkouška vůbec, kterou tady vůbec může člověk na zemi ustát.

      Redaktor: Pokušení?

      Foučková: Je to tak, opravdu velké pokušení, které musíte zpracovat, rozpustit, sám to člověk nedokáže, musí poprosit Božské Síly, celý ten Božský kosmický svět, aby mu pomohl a pak se ukáže, když to tedy ustojíte, jak to bylo blahodárné, protože pokud by to člověk nezvládl, tak by pak následovalo dost velké utrpení zase trošičku jiného rázu a charakteru.

      Redaktor: Měla jste něj zážitek, kdy jste opravdu ve vlastní duši cítila, že To působí (To s velkým T)?

      Foučková: Těch zážitků, kdy vás přesvědčí kosmický svět o tom, že jste s ním a že on je s vámi, těch je tolik, že bych je ani tady nemohla vyprávět, protože to bychom tady byli do zítřka. Předchází tomu celá škála drobných, malých, zdánlivě nevýznamných tzv. jakoby náhod, ale náhoda neexistuje, jsou to prostě drobnosti, které vás vedou a které nakonec vám ty dveře otevřou. Když řeknu, že jsem se opravdu setkala s Božskou Bytostí, téměř hmatatelnou Bytostí, tak to zní trošku jako pohádka, ale zůstaňme tedy na úrovni pohádky, že tyto bytosti existují a že když se snažíte jít správně a děláte to, co máte dělat, tak se objevují.

      Redaktor: Nežila jste vlastně dvěma životy? Chodila jste ke svému duch, učiteli, který vám dával úkoly, jenomže pak jste žila takovým úplně normálním životem matky, psycholožky, jak se vám tyto dvě roviny v té normalizaci dařilo spojovat, jestli to nebylo trochu schizofrenní?

      Foučková: To se prolíná. Nekonala se žádná kariéra, zůstala jsem jako odborný asistent na té nejnižší příčce, protože jsem nad sebou měla lidi, kteří byli zase na jiné straně, v období normalizace jsem jim zrovna neseděla, nevyhovovala, takže mně více méně přetěžovali prací.

dr.Foučková, švýcarský astrolog Ruperti a astroložka Zoša Kinkorová    Redaktor: Ani se neodvážili vám nabídnout vstup do strany?

      Foučková: To se odvážili, prohlásila jsem, že vstoupím do strany, až odejdou vojska Varšavské smlouvy. A ti, co jsou tady zakopaní, tak už se pak se mnou nikdo nebavil a bylo jasné, kam si mě zařadili. Vy totiž tím, že nastoupíte duchovní cestu, máte obrovskou ochranu. Já jsem ji cítila na každém kroku. Je pravdou, že třeba při přednáškách, to byly přednášky pro denní studenty, pro postgraduální studenty, přednášky po celé republice, jezdila jsem přednášet psychologii do různých zařízení, takže já jsem do toho podtextu vlastně už zařazovala takový duchovní potenciál: Chovejte se správně jeden k druhému, buďte láskyplní, chovejte se dobře ke svým dětem, vychovávejte je, pokud možno, tak, aby ty děti pak stály dobře v životě, dejte jim lásku, protože lásku pak zase dostanete zpátky. Někdy jsem se samozřejmě uřekla, protože spoustu věcí jsem už znala ze své práce, z té hloubky i z té minulosti, takže jsem tam něco propašovala, ale taková ta ochrana spočívala v tom, že někdo přišel, třeba na příští kurz a přednášku a říkal mi, prosím vás, dneska si dejte pozor, máte tady jedno ucho, takže jsem velice precizně pracovala, zase abych se neuřekla a ještě tak na okraj, v té době, ta ochrana přichází v tom, že přicházejí další lidi ku pomoci, kromě Otíčka to byly ještě dvě ženy, které byly jasnovidné. Ta jedná paní, Maruška, byla tak geniálně jasnovidná, že tam, když jsem přišla, tak jsem jí řekla, prosím tě, nebude z toho něco, dneska jsem se tam tedy pořádně uřekla, tak jsem jen slyšela, ale ta armáda to za tebe spraví, buď klidná.
Já jsem říkala, jaká armáda? No vždyť my s tebou spolupracujeme, buď klidná. Takže já jsem šla domů a sice jsem tak 100% klidná nebyla, ale přece jen jsem důvěřovala vesmírnému computeru, tomu krásnému vesmírnému dění, že se o mně postará, že mně nezavřou.

      Taky se mi stalo, že jsem byla vyšetřována v Bartolomějské, ale zase, přišel člověk, než jsem tam byla pozvaná, pozvánku již jsem měla, ale než jsem nastoupila v těch 7 hod ráno, kdy oni tam nechali člověka tři hodiny vydusit, tak buďte klidná, nikoho neznáte, o nikom jste neslyšela, ty adresy, které tam budou předkládat, no tak to jsou nějací posluchači; to mi přišel říct člověk, který se mi později představil jako kapitán STB.

      Redaktor: Takže z toho potom nic nebylo?

      Foučková: Nebylo. Že by mě tam vyslýchali, kde máte bibli a co je v bibli, přece bible, to je stará kniha, to si může přečíst každý. Vy jste jí nečetl? Takže já jsem se tam ještě jako snažila polemicky rozvádět, no teď jsem neměla čas se k ní vracet, ale až budu mít více času, já si jí zase přečtu. Tak jsme tam diskutovali. Skončila nám práce na katedře tím, že katedru zrušili.
Zůstala jsem vlastně na dlažbě, do penze jsem jít nechtěla, protože jsem měla dva roky před penzí a říkala jsem si, že teď toho teprve nejvíc vím a teď teprve těm studentům to můžu říct, vždyť už je svoboda, jenomže tam mi zase zavřeli dveře, svoboda ano, ale říct jim to nemůžeš. Takže jsem byla z toho taková rozčarovaná. Na národním výboru mě odmítli dát podporu (v roce 1990), takže jsem ty dva roky vzdorovala, že do penze nepůjdu, že si tu práci najdu.

      Redaktor: Váš duchovní učitel vám neporadil?

      Foučková: Nech to, když nevíš, co máš dělat, nedělej nic. To byl takový jeho krásný slogan, který dodnes používám. Když nevíte, co máte dělat, nechte to plavat, ono se to nějakým způsobem stejně nějak vyřeší. To už jsou věci stejně osudově dané. Zůstala jsem bez peněz, bez práce, bez podpory, syn ještě studoval na VŠ, ještě měl dva roky. Penze byla 1800,- tak jsem si z toho nic nedělala, přátelé mě občas přinesli tašku jídla, někdo poslal peníze, jednou přišly peníze od spolku ochrany zpěvného ptactva, tak jsem šla na tu adresu poděkovat, ona neexistovala, prostě byli lidi krásní, bylo to nádherné.

      Redaktor: Čili v depresi jste nebyla?

      Foučková: Ne.

      Redaktor: Čili vy jste to přijímala?

      Foučková: Já jsem to přijímala, i když tedy mi bylo trošku smutno z toho, že už nemůžu dětem, studentům, protože jsem ty poslední roky začínala s 20-ti studenty a ke konci roku najednou plná posluchárna, bylo jich 120, takže potom se mi trošku stýskalo, ale p. Bažant z Novotného lávky, kde si ustavili nějakou sekci léčitelů, mě požádal, abych tam udělala přednášku. Tak moje první cesta vedla k Otíčkovi Solnářovi, kde jsem se ptala, jestli si můžu troufnout stoupnout před lidi a přednášet, když to nejsou studenti a když to má být duchovní tématika. A on mi tenkrát řekl, když ne ty, tak kdo to má za tebe udělat? Ještě se na mně tak trošku ne sice obořil, ale jako vždyť to je samozřejmé. No tak jsem tam šla a od té doby se to vlastně rozvinulo, takže tam jsem přednášela několikrát, posluchači se tam nevešli, tak jsem si sjednala místo v divadle no a pak už to šlo jedna za druhou.

      Redaktor: Zůstala jste jenom na úrovni těch přednášek nebo těch seminářů? Teď mířím k té vlastní terapeutické praxi.

     Foučková: Terapeutickou praxi jsem dělala vlastně už asi 30 let a právě to byl pro mně ten problém, utajit vědomosti, které z toho mám, které z toho plynou, občas je sice lidem říct, jakoby jim je podstrčit, aby mě tedy v té Bartolomějské neměli víckrát, ale přitom aby ti lidi pochopili, že je tady ještě něco jiného, než jenom to, co se jim předkládá. Takže pak už jsem v tom pokračovala více méně veřejně, jenomže pak jsem byla přetížena prací, takže to bylo takové hodně náročné.

      Redaktor: Což je další život, mohla byste nastínit i tento příběh?

      Foučková: Jsem k tomu prakticky nějak přišla tím, že jsem studovala to, co jsem studovala a v blízkém příbuzenstvu jsem měla chlapce, který trpěl těžkými depresemi, tak jsem si říkala, že toho chlapce z toho přece musím dostat, psychologie přece k něčemu musí být a když dělám mystickou cestu, tak to nějak spojím, protože se mně díky té mystické cestě odstraňovaly všechny těžkosti, nemyslím ty těžkosti životní, ale ty psychické, takové ty úzkosti, strachy nebo něco takového, to prostě mizelo, odbourávalo se to. Takže jsem si říkala, to dítě, když na to půjdu touto cestou přes pomoc toho vesmírného computeru, tak se mu určitě musí pomoci.

      Terapeutickou metodu návratů do minulých životů rozvinula Marta Foučková v devadesátých letech, ale první pokusy začaly už dříve a přinesly překvapující poznatky.

      Tak jsem s ním udělala sezení, to sezení byl pro mně takový malý zázrak, protože jsem šla, tak jdi ještě kousek a posouvala jsem ho ještě dál, tak jdi až před ten rok, určitě si to vybavíš a on si vybavoval. No a teď si vybav v mamince, protože to jsem zase věděla z jiné literatury, že to je možné, tak si vybav v té mamince. Pláču. Pláčeš, dobře a proč pláčeš? Protože odešel, nechal nás tady, nechal nás bez prostředků a strašně pláču. A já jsem si uvědomovala, že on vlastně v té matce pláče, to dítě je schopné v matce plakat, to znamená, tak jdi ještě hlouběji, protože jsem hledala ještě, kde to vzniká, nebo kde to začalo, a on najednou říká, že stojí u okna, dívá se ven, je mu do pláče, protože je venku šero, jsem tu sám, všichni mi umřeli, a já říkám, vždyť ti nikdo neumřel, jak to? A on říká: Vždyť už jsem starý. A kolik ti je? No, přes 80 let. A jak vypadá ten byt, pro mně to byl šok, kde se mi najednou nachází a on popisuje, tady je interiér, tady je knihovna, tady stojí hodiny a tak podrobně všechno, tak jsem si říkala, no to si nemůže vymýšlet. Co děláš dál? Teď jdu ke stolu a čtu si. Můžeš mi něco přečíst? On četl a bylo to hebrejsky. Já jsem věděla, že ten chlapec nikdy tu hebrejštinu nemohl znát a dozvěděla jsem se ještě něco z toho života a vyvedla jsem ho, ať se vrátí zpátky, měla jsem obavy, aby mi tam v tom baráku v tom bytě nezůstal.

      Redaktor: Byl naprosto mimo sebe nebo částečně při sobě?

      Foučková: Naprosto byl ve vědomí, protože jsem ho měla vlastně na sebe napojeného přes tu mystickou cestu a tím, že já jsem ve vědomí, tak on byl samozřejmě také naprosto ve vědomé fázi a když jsem ho vrátila zpět, ptala jsem se ho, aby mi to tedy vysvětlil a on mi to přesně zopakoval, jak to tam viděl a ještě mi řekl nějaké detaily, které mi v té chvíli nevyprávěl, ale které si přenesl. Tak samozřejmě jsem zase hned běžela k p. ing. Solnářovi, aby to posoudil, protože jsem nevěděla, co se dělo, a on říkal, dostala jsi se do minulého života, to není nic zvláštního, to se děje, až budeš dělat mystickou cestu dál, tak to se tam můžeš podívat sama do svého minulého života, to je normální.
Ale sám jsem překvapen, jak je to tam se vším, že ten člověk může i číst, že si pamatuje i ten jazyk, který čte. Pak jsme ještě s tím chlapcem pracovali jindy, v jiné době, protože jsme se dostali do alexandrijské knihovny, dostali jsme se do Egypta, do faraonovy hrobky, prožili jsme zasvěcení a byly to opravdu zvláštní, krásné chvíle a krásné výlety, které byly i pro mne obrovským darem, nejen od tohoto člověka, pak jsem dělala těch návratů více. Chtěla jsem si ale ověřit, jestli ti lidé si sledují opravdu svoji vlastní kolej, svoji časovou kolej a jestli jim to třeba nějakým způsobem já nevsugeruji, protože já třeba jsem to mohla číst někdy a jsem to tam mohla naordinovat, takže moje obě děti mi dovolily pracovat se sebou, jsem jim za to neuvěřitelně vděčná, protože jsme prošli samozřejmě i to jejich těhotenství a já jsem si mohla ověřit, že si nevymýšlejí, protože moje paměť je natolik dobrá, že jsem si velice dobře vybavovala situace, které ony popisovaly.

      Redaktor: Vy tedy tyto informace pokládáte za evidentní, pozitivní?

      Foučková: Pozitivní a pravdivé. Jsem o tom 100% přesvědčena. Protože jsem si to mohla jako matka ověřit. Kdybych byla muž, tak bych se mohla i mýlit, tak bych si říkala, dobře, ta maminka je nějak ovlivnila, ale tohle jsem jednoznačně věděla, co jsem v té době prožívala a co oni prožívali se mnou. Takže mohu všem rodičům dát vzkaz: To vaše dítě, od početí až do narození s vámi jednoznačně všechno prožívá. Všechny myšlenky, pocity, všechno.

      Redaktor: Ještě bych se vrátil k tomu vašemu chlapci, k té terapii, ulevilo se mu?

      Foučková: My jsme těch sezení udělali několik a myslím si, že kdybychom je bývali nedělali, že by na tom byl daleko hůř a myslím si, že jeho život se změnil natolik, že pak mohl udělal vysokou školu a že si dneska docela dobře vede v životě.

      Redaktor: A ulevilo se mu tak, že se mu jakoby trochu více rozšířilo vědomí? Nebo v čem to bylo?

      Foučková: Po každém tom návratu se rozšíří vědomí v tom smyslu, že člověk si pospojuje určité situace, které prožívá teď a ta minulost mu vysvětluje, proč to, co nyní prožívá, proč to nastalo a jaké to má kořeny, odkud to vlastně pramení. Takže v tomto smyslu to má dobrou odezvu. Chtěla bych ale upozornit na to, že hodně lidí hledá právě tu minulost a myslí si, že si také otevře nějaké dveře, ale pokud to nedělá z toho duchovního hlediska, aby si rozšířil svůj duchovní obzor, tak si myslím, že je to často na škodu, aspoň tedy podle těch případů, které se ke mně dostanou jako poškození, kdy našel jsem svého syna, on byl vrahem a teď já k němu mám mít krásný vztah a ten člověk to nemůže ustát, protože k tomu nemá další vysvětlení, on neví proč to našel, nemá k tomu klíč, on si z toho vezme jenom ten jeden fakt, že on mu ublížil, ale už nemá tu souvislost, že on ublížil jemu někdy zpátky, že si to teď jenom vracejí a že on má láskou všechno odčinit, ale pokud tam tohle není, pokud tam není ta duchovní šíře toho poznání, že jsme tady proto, abychom si pomáhali, odpouštěli, jeden na druhého byli laskaví, že se do těch rodin rodíme vlastně proto, abychom si tou láskou tam vyčistili vztahy a dluhy, které tam máme, tak pak to nemá, ty návraty zpátky, žádný smysl.

      Redaktor: Vy vlastně říkáte, že člověk proto musí být připraven i duchovně a pokud není, tak tato třináctá komnata je nebezpečná.

      Foučková: Ona je nebezpečná i v pohádkách. On ten život je jakoby pohádka. Ale když dojdete k tomu Světlu, tak tu třináctou komnatu, když otevřete, tak vás už vlastně ani nezajímá, co tam je, vy už si na to posvítíte a říkáte si, no tak dobře, tady tohle, vždyť už to vím, je to jasné, vždyť už to vyplývá ze současného života. Ale pokud ten člověk to nepřijme a z nějaké té hloubky času se podívá do té třinácté komnaty, když už jsme to tak nazvali, tak z toho může být zděšený nebo ho to může poškodit, nebo se s tím není schopen vyrovnat.

      Zkušenosti s hlubinnou terapií a se svou duchovní praxí shrnula Marta Foučková do dvou knih, které se staly v oblasti duchovní literatury bestsellery. Já a Já jsem. Líčí v nich a komentuje výlety do minulých životů a nabízí čtenářům duchovní pohled i vhled, zmírňující lidské utrpení a probouzející v člověku pochopení i cit pro vyšší řád věcí.

      Mám ještě asi 500 dopisů z roku 1993-4, kdy jsem měla nějaký pořad v televizi, já jsem ty dopisy absolutně nestihla otevřít, přečíst a odpovědět. Odpověděla jsem asi na 800, ale těch 500 mi tam zůstalo. A když jsem se teď k tomu v poslední době vracela, tak jsem si říkala, no teď už to nemá vůbec smysl, protože ti lidé jsou jinde, pokud mně hledali, tak mně našli, a je to zbytečné jim odpovídat a smířila jsem se s tím, že mi odpustí.

      Redaktor: Vidíte, teď se dopouštíme něčeho podobného, i když televize není totéž co Český rozhlas 6, to je pravda, takže těch dopisů nebude 500, ale možná, že nějaké budou.

      Foučková: Takže já to asi udělám tak, že všechny lidi, kteří by chtěli se sebou něco udělat, tak bych odkázala především na literaturu, doporučila bych jim skutečně dobrou literaturu, kterou by si mohli přečíst, můžu doporučit Elizabeth Haich: Zasvěcení. To je úžasná kniha, která také otevře mnohým oči. A pokud by se chtěli nějakým způsobem se mnou zkontaktovat, tak ať přijdou na seminář nebo na nějakou přednášku, teď už individuálně nepracuji, přiznám se k tomu, že je to pro mně hrozně složité, nestíhám to. Teď už návraty nedělám zpátky, akorát ve výjimečných případech, kdy přijde někdo z příbuzenstva a je tam taková nějaká vazba, tak nemůžu odmítnout.

      Redaktor: Já si docela dobře dokážu představit, že i pro vás tyto výlety jsou velice psychicky náročné, protože vy se musíte nějakým způsobem spojit, že?

      Foučková: Já se musím prolnout. Já tím, že se prolnu, což jsem ze začátku nevěděla, já jsem to s tím člověkem prožila tak, že jsem to s ním viděla, jako film, někdy o vteřinu ještě dříve, než to viděl on, někdy jsem viděla ty obrazy já, on je neviděl, což jsem si říkala, no to je horror, aby si nemyslel, že mu to sugeruji, tak jsem si udělala takové trošičku průzkumy toho, ale nesugerovala jsem nic. Takže já tím, že s tím člověkem to prožiji, tak musím potom večer nebo druhý den tu energii dobít, no, ona přichází rychle, ono to protéká, ale stejně, fyzicky tam sedím někdy 12 hodin, nenajím se, nenapiji, jenom jsem s tím člověkem, takže je to náročné.

      Redaktor: Jaký máte vy vztah k tomu, čemu se říká zlo a teď obecně od toho v partnerských vztazích až k tomu celosvětovému, je to zlo k něčemu dobré?

      Foučková: Mistr Solnář na to měl jednu takovou krásnou teorii: Ten, kdo ti škodí a působí ti utrpení, ten ti vlastně pomáhá. On ti vlastně dává obrovské dary, protože on sám si to jednou protrpí, protože to je bumerang, co ti dělá teď, tak on se jednou do té situace dostane, když ty mu to odpustíš, tak mu to vrátí někdo jiný, nebo se mu to vrátí v jiné podobě, ale jednou se mu to tedy vrátí. Takže o to se nemusíš starat, ty mu to pořád jenom odpouštěj a přes něj se uč to dobro, uč se pokoře, trpělivosti, lásce a milovat nepřítele, což je to nejtěžší, ale přes tuhle teorii a přes to, kdy znáte celý takový ten duchovní potenciál, který se vám nabízí, tak to tak nějak člověk dokáže, dá to práci, ale dá se to dokázat.

      Redaktor: Ale asi vůbec nejtěžší je to setkání se zlem v sobě?

      Foučková: Na to vám řeknu právě to, co ... (zde nahrávka končí, kazeta měla kapacitu 45 minut)


Nahrávku pořídil Karel Tichý ve čtvrtek 08-01-2004 v 10:10 na Čro 6 pořad Pamětníci - rozhovor s PhDr. Martou Foučkovou.

Záznam přepsala do digitálního formátu paní Hana Kupková.



Prosba o kontakt
99 dotaz odeslal(a) Karla v Pátek 21.Května 2004 12:39:13
Prosim o kontakt na pani PhDr. Martu Foučkovou.
Snad by mi mohla pomoci pri lecbe vazne nemocneho manzela. Dekuji, kama

Re: Prosba o kontakt
1 odpověď odeslal(a) H.Kupková v Pátek 21.Května 2004 18:47:30
Stránky M.Foučkové: www.martafouckova.cz
Kontakt přes p. M.Kubíčkovou - tel: 224 262 499 nebo přes M. Špačkovou - tel. 222 780 424.



Astrology Pacific 1   |   Astrology Pacific 2   |   Zajímavosti   |     |   kniha hostů je na hl.stránce   |   námět do Astrologického fóra  
Stránka byla upravena programem Made with AceHTML 5 Pro. AceHTML 5.06.1 Pro.
WebPage created per programme  AceHTML 5.06.1 Pro.
astrologie astrologie.cz Karel Tichý